Chybí mi psaní. Tak jsem se chtěla rozepsat o životě, cestování, mém pracovním pobytu v Německu, o tom, že chci zase tancovat v poušti, mít trochu hlad a trochu strach, hodně radosti a hodně adrenalinu, ale nějak mi to psaní nejde. Motám se v tom asi jako naše vláda a nerada bych si taky omylem zakázala kafe nebo tak něco
Tohle byla moje první noc v Negevské poušti a bylo to první slunečné ráno po 5 upršených dnech u Jeruzaléma.
Měla jsem za sebou asi 20 km s litrem vody a bez jídla a před sebou dalších 30 km s litrem vody a bez jídla. Plánování mi prostě nejde a u cestování neplánuji schválně. Jdu prostě životem, pouští, silnicí, pláží a co se stane se stane. A ono se toho stane.
Diskomfort je věc blahodárná. Učí mě vyžít s málem a být šťastná bez podmínek. A já to ráno byla nejšťastnější 
Dívala jsem se přes moře na Jordánsko a v hlavě a na duši jsem měla klid.
Takovej ten klid co se dá získat jen po pár dnech v přírodě. Něco jako zvířecí smysl.
A jelikož jsem nechala věci plynout, ten stejný večer jsem spala zadarmo v 4* hotelu u Mrtvého moře, po dvou dnech bez jídla jsem si dávala místo datlí s chlebem opečený lilek a cuketu v 4* restauraci a.. furt jsem měla radost. Stále tam bylo to nadšení z toho co bude za minutu. A co za další minutu. A co zejtra? Nemůžu se dočkat zítřka. Stále nové vjemy, všechny smysly pracují.
A pak ta důvěra v život. V to, že je tady stále něco chytřejšího než my všichni. Než všechny statistiky a studie světa. Že tomu hlasu co ti říká "dál nechoď, sežeň si tu vodu tady" se dá věřit, protože ten opuštěný dům není opuštěný, v olivovém háji vedle sedí lidé co zavolají majitelce domu a ochotně ti dají vody kolik chceš. A ty si pak druhý den uvědomíš, že kdybys to nutkání neposlechla šla bys ve 30°C vedru zhruba 30 hodin bez vody. A to nechceš. Ale to už jsi zase o pár km dál a jíš sendvič zadarmo, co ti ke kafi udělala majitelka kavárny, která vypadala sice zavřená, ale zase ten hlas..
A to je cestování bez plánu.
To je to, co mi v běžném životě tak chybí. 
Komentáře
Okomentovat