Moje první dny z první návštěvy Maroka. Je to mix věcí co mi utkvěly v hlavě.


Je mi skoro 30, spím u úplně cizích lidí v Maroku, jsou 4 ráno, potřebuji čurat a bojím se tam jít. 

Jenže fakt potřebuji čůrat a tak si v hlavě vytvářím kovbojku, že to jako bude dobrodrůžo a že začnu tím, že vylezu z pod deky a rozsvítím.. Až tam nakonec dojdu a vše je v pořádku.

Cizí rodina mě přivítala jako svou dceru, co se vrátila po sto letech a ještě z války, maminka mě líbala na tvář a držela za ruku ❤️

Žiju teď a tady. Chodíme městem, všichni po mně koukají. Jako já koukám po nich. Jsme si pro sebe prostě jiný. Nedělám z toho vědu. Uvědomuju si, že já jsem po no nich tak lačná, že bych nejradši všechny fotila zblízka a chtěla vědět jejich životní příběh. Takže když koukají, respektuji to. Navíc jsem s místním klukem, všichni se ptají jeho a když vidí, že jdu s ním, koukají skrytě. Já taky koukám skrytě, takže vím, že koukají. Jsme skrývači.

V medině mi nikdo neřekl ani slovo, jen když se Yassine ztratil tak dva metry ode mě, zašeptal jeden prodavač "good price". No musím si ještě načíst, jak to tady mají s těma ženama a takhle.

Večer se bavíme u kafe a on se ptá, zda jsem v pohodě. Já říkám, že jo, jen že se cítím trochu divně, protože po mně furt všichni koukají. A on mi řekl: "Jo, já si toho taky všiml, my Arabové prostě čumíme, nevím proč."

Nakonec si uvědomuju kolikrát jsem četla o nadávkách na ženy v šátcích v Česku a jsem vděčná za to, že na mě nikdo neřve. Asi.

Ve vlaku si naproti mně sedl nějakej pán a když si přisedali další, jeden se ho zeptal, zda si může sednout vedle mě. On řekl asi něco ve stylu, že mě nezná, že nejsme spolu a tak se ten Maročan zeptal mě. Respektive kejvl na mě, hodil si vedle mě mikinu a šel na cigaretu. Pak spal/nespal a jeho ruka se mu posouvala pod moje stehno, tak nějak jako podivně a i po tom, co jsem si třikrát poposedla, až jsem seděla narvaná na skle, že i ten pán naproti mě se podíval pod stůl, co se tam jako děje. Vlastně na to koukali všichni, ale nikdo nic neřekl, jen divně koukali. Já seděla namáčknutá v koutě, na skle, strkala jsem si šátek až do vočí a modlila se ať už je Meknes. 

Je tu 32 stupňů a já se pařím v kalhotech, tričku a mikině. Po chvíli to sundávám, nikdo nekouká o nic víc. Občas se na mě někdo usměje. Hrozně je těší, když řeknu arabsky děkuji.

Před jídlem mi jedna sestra nese lavor, myji si v něm nohy, všichni si pak myjeme ruce pod vodou z konvičky u stolu. Po jídle taky. Učí mě jíst chlebem, jsem marná.

Taxikář nás chtěl obrat, ale Yassine to odhalil. Jeho táta mi vaří kafe v 10 hodin večer, protože mi chutná. K obědu dostávám vidličku na talířku, protože neumím jíst rukama.

Po prosbě o sprchu se polévám vodou z kýblu na střeše.

Jeho sestry mě furt pusinkujou (jsou dospělé, mají děti) a říkají, že jsem jejich rodina, ať přivezu tu svojí a jsme tady.

Na silnici vidím nabalené osly, majitel kývá na řidiče ať ho předjíždí. Doprava je tu chaos, ne chaos jako v Itálii, fakt chaos. Kobyly, motorky, taxíky, kola, všechno.. Taky jsem viděla, jak se dva řidiči hádali na kruháči. Hádali tak, že na sebe troubili a jeden bránil druhému v jízdě, protože se cítil ukřivděn, že na něj ten druhej troubil, že jede pomalu.

Všude stojí policajti. Většinou jeden policajt a dva vojáci. 

Toulavejch psů je tu o 90% míň než v Řecku. Toulavejch koček je tu o 60% míň než v Řecku.

Žebrajícíh dítě jedno. Žebrající ženská, desetkrát.

Rozkošní dědečci, hodně.


Meryem mi volala 2x denně, jestli jsem v pořádku.

Hafca mi stále píše na instagramu jestli jím, jak to jde a jak se mám. Ať posílám fotky.

Hodně jsme spolu mluvily o Islámu, říkala, že něco je sexistické, ale že si z něho bere dobré věci. Připadá mi děsně krásná i když je zahalená a všichni se s ní chtějí bavit. Myslím, že ženská přitažlivost opravdu není o výstřihu, minisukni ale celkově o vyzařování.

Maroko se nedá popsat, to se musí zažít.

Je to mazec. Ale jsem šťastná. Evropa mě už nebaví. Kamarádka mi psala, že je Maroko středověk. Souhlas. Ale je dobré to vidět. Zažít. Sama bych sem už nejela, asi ani s holkou. Opravdu jedině s klukem. Měla jsem možnost to zažít s místním klukem a místní holkou. Musela jsem změnit svůj názor na muže. Chtěla bych se o tom rozepsat víc, ale kašlu na to, akorát zase píchnu do vosího hnízda a budu naštvaná. Pro mě je to prostě zajímavý pocit, že jít sama bez muže je nebezpečné a že jsem ráda, že je se mnou..

Někteří turisté mi tu přijdou naprosto bez respektu a tak se nedivím, že mají špatné zkušenosti.

Já prostě cestuju jinak. Jsem očividně jiná. Chce se mi brečet, jak si to uvědomuju, že nikam nepatřím. Nechci vykoupit celý tržiště s krámama, nejradši fotim zvířata, graffiti a kdybych se nestyděla fotit lidi, tak fotím bezdomovce, žebrající lidi, dědečky s čepičkama v šatech...Nezajímá mě 1000 let stará památka a kdo ji postavil, chci vidět reálný život reálný rodiny ve státě kde jsem. Chudý lidi mají velký srdce. Nechci do hlavního města, do značkovýho obchodu, chci sedět ve vesničce a jíst rukama, pak jim pomáhat v domácnosti.


Pak můžu říct, že jsem v daný zemi byla. BYLA.

Chci koukat na hvězdy, měsíc a východ slunce, přírodu a zvířata. Dneska jsem viděla pasoucího se oslíka obklopeného husama ❤️


 

Komentáře

Oblíbené příspěvky