Opírám kolo o zídku, chvíli se koukám na Labe a pak se rozhodnu vyrazit. Hledám všechny lahve na vodu co mám, kolo nechávám svému osudu a rozhodnu se přeběhnout čtyřproudou silnici. Rozhlížím se a vidím, že budu muset taky přelézt koleje. Ale musím, je to už dlouho co nemám vodu, je vedro, neděle, německé obchody jsou zavřené a podle mapy je to poslední vesnice, kterou jsem dneska schopná projet. Teď nebo nikdy.
Silnici se mi podařilo přeběhnout na první pokus, přeskakuji koleje a najednou vidím, že do vesnice musím seskočit ještě asi třímetrový sráz a nevím kudy. Všude je jenom křoví a já už začínám být trochu zoufalá. Tak jsem úspěšně našla vesnici, nechala jsem kolo dost daleko od sebe, přeběhla jsem čtyřproudovou silnici, přelezla svodidla, přeběhla jsem koleje a teď neslezu dolů. Stojím tam s taštičkou, ve které mám všechny drahé věci, doklady a v každé ruce mám dvě lahve na vodu, nepila jsem od rána, jazyk se mi lepí na patro, mám šílenou žízeň, potřebuji už nutně sehnat vodu a tohle je poslední vesnice před delším úsekem bez civilizace. Stojím jen pár metrů za kolejemi a kdyby jel vlak tak nemám kam uhnout. V tom na mě někdo začne něco křičet německy. To už se začínám hroutit celá, to mi ještě chybělo, aby na mě začal někdo křičet, budu se asi muset otočit zpět, ale bez vody si ani neuvařím večeři, co teď budu sakra dělat.. Chce se mi na něj křičet zpět, ale jsem tak zoufalá, že už na to ani nemám sílu. Krčím na pána omluvně ramena, on na mě divoce gestikuluje z okna a ukazuje mi ať jdu dolů a taky mi ukazuje cestu kudy. No to bude průser, to je určitě nějakej starosta vesnice, nebo policajt v civilu, já jsem teď přeběhla silnici, přelezla koleje, čímž jsem určitě porušila alespoň sto padesát německejch zákonů, no to dostanu céres, navíc ani nevidím na kolo, až se vrátím ani tam třeba nebude.. Pán na mě stále kouká z okna, sleduje každý můj krok a stále ukazuje ať jdu k němu pod barák. Nedá se nic dělat, musím si teď nést všechny následky, šplhám okolo dřevěné budky dolů, točím se doprava, udělám asi 10 kroků..... a tam na ulici, pod pánovo domem stojí mladý kluk. Kouká na mě a v ruce má 4 lahve s vodou. Koukám do okna na pána, ten mi kyne rukou a mně začíná docházet co se vlastně stalo. Pán mě asi nesekýroval. To ta němčina. Kluk natahuje ruku, já mu jako v transu podávám svoje prázdné lahve a společně je plníme vodou. Ptá se mě jestli chci ještě nějaké jídlo, kde budu spát, odkud jsem a kam až jedu. Pak dodává, že jeho táta je nemocný a viděl mě jak přelézám koleje a že je to nebezpečné. Říkám mu, že je neděle, všechny obchody jsou zavřené a po cestě žádná jiná možnost jak získat vodu není. Směje se když mu chci zaplatit a říká mi ať jsem opatrná.
Když dojdu ke kolu, zjistím, že z něj nezmizelo ani smítko a začíná mi docházet co se vlastně stalo.
Svět je ještě v pořádku.
Když o několik dní později píchnu na cyklostezce duši a zastaví mi hned první cyklista, aby mi pomohl, utvrzuji se v tom, že svět je opravdu ještě v pořádku.
O dalších pár dní později mě zastavuje další cyklista, že mi vrže kolo a že mi tam kápne trochu oleje ať si nezničím řetěz. Jen nevěřím svým uším.
Když nám slečna, kterou jsme si ve Francii stoply, říká, že by teď měla odbočit, ale že je z naší cesty tak nadšená, že nás odveze ještě o pár vesnic dál, říkám si, že svět je taky ještě v pořádku. Když nám portugalský starší pár dává své číslo, abychom zavolaly kdybychom nenašly místo na spaní, svět se mi zdá taky v pořádku. Když mě v Turecku drží paní za ruku a klade mi na srdce ať jdu s ní a spím ve vesnici, v bezpečí, dají mi svojí ložnici, pozvou mě k večeři, ráno k snídani a ještě mi dá na cestu svůj svetr, taky se mi svět zdá v pořádku. Když mě v izraelské poušti dožene auto, z okna se vykloní pán a zeptá se jestli mám dost vody, svět je v pořádku. Když mi cizí turecký kluk hledá ubytování, protože začíná pršet, nevěřím na teroristy. A když po mně potom nechtějí zaplatit, nabízejí mi další noc zadarmo a sousedé mě zvou na snídani, nevím jestli nesním.
Když na nás na Ukrajině, z chaloupky pod úpatím hory, volá dědeček s babičkou "šťastlivo, děvčata, šťastlivo" svět je taky v pořádku. Po cestě se poté míjíme s klukama co slézají dolů, ptáme se na nejbližší vodu a oni říkají, že pokud potřebujeme, tak nám dají svou, že jsou za pár hodin stejně dole. Když začnu smrkat a hned se odněkud vynoří ukrajinský horal a podává mi nosní kapky, už skoro nemám slov. Pak nás o půlnoci najde recepční stlát si v zahradě, dá ruce v bok, zeptá se kde máme "chlopčeky" a když zjistí, že jsme samy, povzdychne a vezme nás přespat na recepci. A ráno na nás zvesela volá jeho kolega "tak pospaly, děvčátka, pospaly?". Další skupina Ukrajinců je nadšená z toho, že jsme Češky, nesou nám z hospody kafe, dávají nám svá telefonní čísla a nabízí nám odvoz domů do Čech. Že jedou v neděli. Do Karlovejch Varů.
Když stojím ve Francii pod úzkým parapetem, začínám celá promokat a najednou vidím jak jde mým směrem paní z protějšího domu, co na mě pořád koukala z okna. Jeden deštník má nad sebou a jeden v ruce. Jde pro mě. Podává mi deštník, bere mi kolo a zve mě k sobě domů. Její manžel mi dělá kafe a já jim přes google překladač vyprávím, že mám rozbité kolo, oteklou nohu, za 8 hodin odjíždím domů z Paříže a musím tam dojet, bohužel ale prší a noha mě bolí tak, že můžu šlapat jen jednou nohou. Než dopiji kávu, stojí nade mnou manžel v bundě a oznamuje mi, že mě veze na vlak do Paříže. V Paříži ke mně přijde zcela cizí kluk a snese mi kolo dolů ze schodů. Než nastoupím do autobusu, přisedne si ke mně na zastávce černoška, vidí mojí nohu, pomáhá mi odnést tašky k autobusu a když nastupuji volá na mě, že mi drží místo. Abych to měla blízko k záchodu, když nemůžu chodit. Vystupuje v Belgii a cestou se se mnou dělí o svačinu.
A takhle bych tu mohla psát ještě tři noci. Mohla bych z mysli tahat všechny události, všechny lidi co mně/nám kdy na cestě pomohli a všechny situace, kterým bych v životě neuvěřila, kdybych je nezažila na vlastní kůži.
A pak se mě někdo zeptá jestli se na cestách nebojím. A já fakt, FAKT nevím co mám říct.

 

Komentáře

Oblíbené příspěvky