Tak už jsem na Slovensku. Musím se dnes dostat alespoň do Brna. Dnes prostě musím do Čech. Jestli to dneska dám, budu dobrá. Míjí mě okolo jedoucí kamion na převoz živých zvířat. Pff, tak do tohohle bych nikdy nenasedla, nepůjdu proti svým zásadám. Kamión zastavil. Chvíli jsem jen koukala a pak jsem se rozhodla zjistit jestli zastavil kvůli mně. Je to starší Němec a neumí anglicky. Vypadá jako neškodný stařík a jede do Německa. Přes Prahu. Sakra drát, co teď? Jedu. 

Bavíme se rukama nohama a moje první otázka je jestli veze zvířata. Neveze. Dokonce je prý ani nevozí, jede snad jen odvézt přívěs do Německa, je docela sympatický a v Praze budeme už za pár hodin. V Brně si prý musí dát povinnou přestávku, ale jinak pojedeme rovnou.

V Brně si odskakuju na záchod, do kabiny se vracím s bagetou a kafem. V Čechách mi zase začala fungovat simkarta, dokonce mi zbyla nějaká data takže mám připojení k internetu a ten neškodný stařík mi nabídl abych si nabila mobil u něj na palubce. Ty kámo, všechno jde hladce, teď už všechno půjde jak na drátku, oddychla jsem si. Dost předčasně.

Stařík se mě najednou zeptal "zex?", já odpověděla "ok, six" a říkala jsem si, že asi v šest budeme v Praze. On se zasmál a řekl "nein, zex?" a ukázal na sebe a pak na mě. "Ok, six..six o'clock" odpovídám a v hlavě mi běžela myšlenka, že buď budeme v Praze v šest, anebo vyjedeme až v šest. Chvíli jsme se tam pak ještě dohadovali stylem "zex? yes, six, Prague six, nein, zex...zex" a až ukázal znovu na sebe, na mně a na postel co byla za ním, došlo mi co myslí. Sex. Okamžitě jsem odměřeně odpověděla "nein", hned jsem si vzala krosnu ze sedadla zpět k sobě a začala v horní kapse hledat malý a absolutně tupý nožík.. Tupý nožík je lepší než žádný nožík. V hlavě se mi začalo rojit spoustu myšlenek. Sakra. Tak teď jsme v Brně, do Prahy už je to jen kousek. Ale tady v Brně už můžu vystoupit u někoho přespat a do Prahy jet zítra. Bojím se ho? Fakt by mi mohl něco udělat? Zas tak nebezpečnej se nezdá, je to jenom běžnej německej úchylák, je to v pohodě, jen se zeptal... a v tom se ten kamioňák prudce zvedl. Ve mně by se krve nedořezal. Ztuhla jsem. Úplně jsem zdřevěněla. Nebyla jsem schopná jediného pohybu, jen jsem koukala dopředu a lehce jsem si uvědomovala co se děje. Moje tělo absolutně nespolupracovalo a mozek jakoby mi fungoval taky jen na 50 %. On se naštěstí zvedl jen pro nějakou obálku co měl nahoře na nějaké poličce, ale já v tu chvíli už věděla, že všechny, všechny ty moje předchozí domněnky o tom, že kdyby mi někdo chtěl něco udělat tak se naštvu a rozhodně ho přeperu byly jedna velká sebeidealizace. Strach mě úplně pohltil a kdyby mi v tu chvíli chtěl něco udělat, myslím, že ani neceknu. Byla jsem v šoku, bylo to poprvé co se mi něco takového stalo a takovou reakci jsem neznala. Najednou jsem byla zranitelná. Já.  Seděla jsem tam, neschopná reakce, bála jsem se, bála jsem se že je nebezpečný a možná naštvaný, že jsem ho odmítla. Ale nejvíc, nejvíc jsem byla zmatená svou reakcí. Bylo to tak automatické, jako když ve mně někdo zapne autopilota. Strach, prudký pohyb, ztuhlé tělo. Ende bende. Nezájem. Tečka.  

Po chvíli kamioňák nastartoval a už jsme jeli. Sakra, sakra, sakra. Pomalu jsem začínala obepisovat své kamarády. "Kde přesně jsi, jak vypadá, kolik mu je, víš SPZ, máš u sebe věci?, snaž se s ním mluvit, po jaký dálnici jedete?". My cestovatelé jsme sice divná skvadra, ale když jde do tuhého, dýchali bychom za sebe. Když začal kamioňák volat s někým mužského pohlaví a do telefonu opět opakoval zex a u toho se oba smáli, začínala jsem se už opravdu bát a věděla jsem, že jsem v parádní bryndě. Psala jsem kamarádovi "teď volá s nějakým chlapem a zase říká do telefonu zex!". Obratem mi přišla v němčině zpráva "Ahoj, tady Pavel, Katka je na cestě do Prahy, v tolik a tolik by měla být tam a tam, sdílí se mnou polohu a pokud se mi v průběhu cesty 10 minut neozve, volám Policii". Pod tím mi napsal ať mu dám tohle přečíst, ale ať jsem hlavně v klidu a píšu mu kde jsem. Třásla jsem se a stále jsem koukala na mapu. Kdykoliv mi taky mohly dojít data. Od Prahy jsme byli ještě dost daleko, začalo se stmívat a já nevěděla jestli si ten chlápek právě nedomlouval někde s někým schůzku a nesjede někde z cesty... 

Za hodinu jsme byli v Praze, na mapě jsem viděla první benzínu, řekla jsem mu ať mi tady zastaví. Naštěstí odbočil a na benzíně mi opravdu zastavil. Myslím, že moc dobře věděl jak jsem vystrašená. Vzala jsem batoh, skočila jsem dolů, ani jsem se nerozloučila a zabouchla jsem dveře. Byla jsem v hrozném stresu, chtěla jsem jít dovnitř do benzíny, dát si pořádný kafe a někomu o tom říct. V tom vyšel prodavač a spustil na mě "Proč jste se nechala vysadit tady?! Dyť tady nic není, tady je jen dálnice, odsud se nikam nedostanete, to jste se měla nechat vysadit až na tej druhej!!!!!" Taková reakce mě zaskočila, s brekem jsem na něj křičela, ať na mě neřve, jak jsem to asi měla vědět a utíkala jsem někam za benzínu. Bohužel měl pravdu, nebylo se jak dostat do města, cesta vedla na dálnici, byla tma a aut jezdilo stále dost. Nervy jsem měla úplně v kýblu, nechtěla jsem se vracet zpátky na benzínu a tam před tím chlápkem stopovat další auto, nechtělo se mi vlastně vůbec stopovat žádný auto. Nepamatuji si to už přesně, ale s pomocí mapy jsem našla místo, kde bych mohla přelézt most a seskočit v Záběhlicích a to se mi také povedlo. Ano, šla jsem s krosnou chvíli na dálnici, chvíli nad silnicí, držela se mostu a u toho mohla spadnout asi 3 metry dolů, ale bylo mi tu v tu chvíli úplně jedno, potřebovala jsem se jen dostat do Prahy. Za každou cenu.

Seskočila jsem z mostu dolů, moje nohy se dotkly země, kolena se mi třásla a prudce jsem dýchala. Moje myšlení se začalo vracet zpět do normálu. Jsem tady. Jsem tady. Jsem doma. Jsem v České republice. Jsem v bezpečí. Nohy se mi stále třásly, nahlas jsem dýchala, v hlavě jsem měla jednu velkou motanici zato moje tělo bylo připravené běžet maraton. Adrenalin. Musela jsem to vychodit. Chodila jsem ulicemi Prahy, tep se mi pomalu vracel do normálu  a začala jsem si uvědomovat, co se právě stalo. Právě jsem úplně sama dostopovala domů z Rumunska za jeden a půl dne. Vybavovala jsem si ten první pocit když jsem nejistě zvedla ruku s papírem, na kterém bylo napsáno Arad. Měla jsem strach a nevěděla jsem do čeho jdu, ale stanovila jsem si, že dojedu domů ať se děje co se děje. První auto co mi zastavilo, byl dosti pochybný člověk a na mojí otázku "where are you going" opakoval stále jen "how much, how much, how much?" já jsem od něho odešla kus dál a on zase popojel a znova opakoval "how much, how much, how much" odnaproti z obchodu vyběhl nějaký pán a vyhodil ho. Do toho už mi zastavilo druhé auto. Sakra, tohle není dobré znamení. Ale to už jsem seděla v autě a jela s neznámým Rumunem směr Arad. O pár hodin později jsem s Ukrajincem Vasilijem přejížděla maďarské hranice. Celníci mě chtěli vidět. A pak taky můj pas. Trochu si mě změřili pohledem a pak nás pustili.. O pár hodin později jsme přejížděli hranice se Slovenskem.. musela jsem Vasilijovi utéct, pak mě svezl ten Slovák, pak tamten, pak ta rodina, pak ten slovensko-maďarský pár, pak mi zastavil úchylný kamioňák a teď jsem tady. Stála jsem v prázdné pražské ulici a byla jsem naprosto jiný člověk než 40 hodin předtím. Stála jsem tam a věděla jsem, že od teď zvládnu všechno na světě. 

Tak jako jsem se ještě před chvíli třásla strachy v kamionu, tak teď mými žilami koloval nový pocit. Vědomí toho, že všechny pomocné ruce mám v sobě a že jen a jen já jsem schopna se o sebe postarat a dát si všechno co potřebuji. Že už nemusím být na nikom závislá. Rozhodně ne v cestování. Že už nebudu na nikoho čekat, nikoho přemlouvat a pak nepůjdu za svým snem, jen protože on nesdílí ten stejný. Že už v životě nebudu dělat kompromisy. Že já jsem ta co si snese modré z nebe k nohám. Přestala jsem očekávat od druhých. Přestala jsem být závislá na názoru ostatních. Přestala jsem na ostatní spoléhat ve smyslu, že díky nim budu moct něco zažít, něco dokázat, něco cítit. Tady stojím a jsem to já, díky komu jsem se dostala až sem, jsem to já kdo si pomohl a stál při sobě v krizi. Já jsem ten člověk o kterého se v krizi opřu.

Taky jsem věděla, že chci žít svůj život přesně takhle. Že chci aby mi život bral dech a že chci aby každá jeho chvíle byla plná, nepředvídatelná a neznámá, že se chci bát a pak vědět, že jsem to zvládla. Že se chci těšit do neznáma, že chci žít v lačném očekávání  každé další minuty. Že všechny své jistoty jsem ochotna obětovat za chvíle zvědavosti.  Že chci aby mi v žilách kolovala tahle divoká krev plná adrenalinu. Že chci aby se mé tělo rozpomnělo na všechny ty možnosti co má, že chci aby moje ruce šplhaly po stromech, ne aby psaly emaily potenciálním klientům. Že chci aby mé nohy běhaly v řece a přitom se klidně řízly o kámen a pak se zahojily. Protože ony to umí. Iphone to neumí. Naše tělo to umí. Vnímáme to? Vnímáme to, že naše tělo je dar a že nám poskytuje zažívat všechny emoce, vnímat doteky, povrchy nebo vůně? Vnímáme to, že naše nohy nám dovolují chodit nebo vnímáme to, že máme celulitidu zatímco Heidi Klum v časopisu Cosmopolitan ji nemá? 

Vnímáme vůbec v tom shonu, že žijeme? Že v noci je vzduch chladnější, že některou noc fouká vítr a některou ne, že někdy jsou vidět hvězdy a někdy ne? Že tu s námi žijí také zvířata a že jim pomalu a jistě ukrajujeme z jejich domova? Vnímáme to, že nám příroda poskytuje k životu vše zadarmo? Že neplatíme stromům aby plodily ovoce? Že vody je dost pro všechny? Že máme vody očividně tolik, že si můžeme dovolit použít k výrobě jednoho kila čokolády 17 196 litrů?  Že občas jdeme jako lidstvo.. tak trochu proti sobě?

Pořád mi v hlavě zní věta, kterou mi jednou řekla babička. "Copak to se dělá, takhle nechodit do práce a furt někde trajdat, kdes to viděla?" Nikde, babi. Nikde jsem to neviděla. Právě že nikde. Zato jsem viděla spoustu nešťastných lidí, kteří následují už vyšlapané cesty jiných lidí jen protože se to tak dělá. Nemusí. Já takhle svůj život prožít nechci.

O týden později jsem vyrazila sama s batohem na Šumavu. Šlo to. Tak jsem o další týden později vyrazila sama do Itálie. 

---------

Neříkám, že to všechno co následovalo potom byla lehká cesta. Byla plná samoty, zklamání a hořkosti. Ale teď když se ohlédnu ty čtyři roky zpátky, stálo to za to. Na konci roku 2020 jsem se přihlásila do jednoho programu. První otázka byla - ohodnoťte svůj život na této stupnici: 0 - strašné, 10 - žiji svůj sen. Napsala jsem tam sedmičku. wow, řeklo moje devatenáctileté já.